- Umíme si nastavit hranice?
- Co komu dovolíme?
- Kam až necháme jednání druhých zajít?
Co jsme ještě ochotní tolerovat a co ne?
Znáte to rčení, že každý si k Vám dovolí jen to, co mu dovolíte. Kam až ho pustíte?
Kdy se ale z vlastního pocitu vyjít každému vstříc stává to, že jdeme sami proti sobě?
Nastavování hranic úzce souvisí s uměním říkat NE.
Proč tomu vůbec říkáme umění? Jednoduše proto, protože to považujeme za něco, co jen tak někdo neumí. Pravdou ale je, že říkat NE umíme všichni.
Proč je to tedy pro nás takový problém?
Bojíme se, že:
- druhého zklameme
- druhého naštveme
- že se prostě neodmítá – v tom jsme vychováni
Když to shrnu, jde o to, že se bojíme, že nebudeme přijatí. To souvisí s naší vrozenou potřebou někam patřit. Když byl člověk už v pravěku vyloučen ze skupiny, znamenalo to pro něj jistou smrt. A to si s sebou neseme dál. Vyloučení z kolektivu pro nás v dnešní neznamená rozsudek smrti, ale spíš ztrátu nějaké jistoty.
Takže dál neříkáme NE a jdeme tak mnohdy proti sobě. Přitom říct druhému NE znamená říct ANO sobě – svým názorům, postojům a pocitům.
Nebojme se proto nastavovat si hranice vůči svému okolí a hlavně pak tyto hranice DODRŽOVAT
A neporovnávejme se přitom s ostatními.
Hranice jsou dost subjektivní, co je pro mě ještě v pořádku, pro druhého může být za čarou a naopak.
Mgr. Eva Metelková