Mgr. Eva Metelková
- zakladatelka portálu Život na klíč
Eva: Samota vs. osamělosti – jaký je v tom rozdíl?
Edita: Samota je stav, kdy jste fyzicky sami, tzn. zrovna kolem vás nejsou lidé. Osamění je pocit, který můžete zažívat bez ohledu na to, jestli jste zrovna o samotě, v sále narvaném k prasknutí, nebo v ložnici v přítomnosti své drahé polovičky. Abyste mohli být o samotě, potřebujete k tomu hlavně dobré organizační schopnosti. Pokud se cítíváte osamělí, velmi pravděpodobně si nesete tento pocit hluboce zakořeněný z nějakých raných zážitků a současné situace ho znovu a znovu vytahují na povrch.
Eva: Jeden z hlavních důvodů, proč být ve vztahu, je nebýt sám….co je pak příčinou pocitu osamělosti i ve vztahu? Z čeho pramení?
Edita: Pocit osamělosti ve vztahu může pramenit z rozličných příčin. Jednou z hlavních může být nedostatek dostatečně hluboké emocionální a komunikační propojenosti mezi partnery. Stačí málo, aby k nim došlo – snaha být skvělý rodič + úspěšný v práci + schopný splácet hypotéku + aktivní sportovec + kulturně žijící člověk, a už vám na spojení s partnerem nezbývá čas ani energie. Často se také stává, že jeden nebo oba partneři mají dojem, že nejsou opravdu slyšeni, viděni nebo chápáni druhou stranou. Toto může být umocněno absencí společných zájmů a aktivit. Dalším faktorem může být třeba i nesplnění vysokých očekávání nebo ideálních představ o vztahu. Dále pak mohou hrát roli emocionální nebo fyzická nevěra jednoho z partnerů, nebo chronický stres nebo problémy v jiných oblastech života, které mohou vést k odtažitosti a způsobit tak pocit osamění u obou partnerů.
Eva: Cítím se ve vztahu osamělá – znamená to, že náš vztah nemá budoucnost? Tak bych se přeci cítit neměl/a.
Edita: Rozhodně ne. Váš pocit osamění vůbec nemusí souviset s vaším současným vztahem. Když tento vztah ukončíte a budete hledat nový, pravděpodobně se ocitnete ve stejné situaci o pár měsíců/let později, jen s jiným partnerem. Když se cítíte osamělá, první krok na cestě ven z osamění je uznat, že se tak cítíte, že je to váš pocit, a že vy nesete odpovědnost za tento svůj pocit a za to, co s tím budete dělat. Jít si něco koupit, nebo si nalít skleničku není řešení – to je jen dočasné potlačení. Zlobit se na svého partnera, že se vám nevěnuje taky není řešení – je to vzdávání se vlády nad svým životem. Jediné řešení je hledat způsob, jak s tímto pocitem pracovat – jakákoliv forma práce s emocemi se hodí – terapie, kraniosakrální terapie, access bars, Bachovy esence, atd.
Eva: Jak se tento pocit může projevovat?
Edita: Projevy bych rozlišila na 3 kategorie.
Jak se chovám k partnerovi – vyčítám? Visím na něm? Odtahuju se od něho? Hledám uspokojení někde bokem?
Jak se chovám k tomu pocitu – vyhýbám se mu? Potlačuju ho? Snažím se ho přebít aktivitou/zážitkem/nákupem/konzumací? Vztekám se? Lituju se?
Jak ho vnímám fyzicky – mám tíhu v žaludku? Svírá mě na hrudi? Špatně se mi dýchá?
Eva: Co když tento pocit budeme dlouhodobě ignorovat?
Edita: Tak dopadneme jako když ignorujeme jakýkoliv jiný pocit. Ignorovat něco není řešení. Dá se tak určitě žít, ale má to zásadní vliv na kvalitu vztahu a celkově našeho života. Lidí, kteří žijí v dlouhodobě neuspokojivých vztazích je spousta a mají pro to své důvody. Jen je to škoda. A to nemluvím o zdravotních dopadech, které často přicházejí, pokud dlouhodobě ignorujeme nějaké negativní emoce.
Eva: Jak na něj? Aneb co se dá dělat, aby to neskončilo rozchodem?
Edita: Já bych volila 2 souběžné cesty. 1. – komunikace s partnerem, kde rozhodně doporučuju inspirovat se konceptem nenásilné komunikace, která zvyšuje pravděpodobnost, že se s partnerem navzájem uslyšíte. No a uvidíte, co se z toho vyvine. Rozhodně je nutné počítat s variantou, že začnete o tomto tématu mluvit a nebude to mít efekt, takže je potřeba nenechat se odradit. 2. – začněte pracovat sami na sobě, nedá se očekávat, že druzí budou odstraňovat naše nepříjemné pocity, to není jejich odpovědnost. Je to naše vlastní odpovědnost.
Eva: Jak si můžu pomoct sám?
Edita: V dnešní době máme nepřeberné množství zdrojů, takže bych hlavně začala hledat cestičky. Jedna moudrost říká: „Kde je žák, učitel se vždycky najde”. Určitě neexistuje jedno univerzální řešení pro všechny. Já vždy doporučuju přístupy, které jsou celostní a pracují jak s myslí tak s tělem – považuji je za nejúčinnější. Možná můžete začít něčím tak obyčejným jako je nějaká meditační apka.
Eva: Jak mi může pomoct odborník?
Edita: Odborník vám může pomoct lépe pochopit co se s vámi děje a umožní vám nahlédnout situaci i z jiných úhlů pohledů. Často vám zprostředkuje uvědomění, ke kterým byste sama nedošla. Celostní metody jdou často bez sáhodlouhého mluvení k podstatě věci, pracují v hloubi nervového systému a tělesných tkání a pomáhají rozvolnit a rozpustit zakořeněné emocionální vzorce. V důsledku se postupně začnete cítit jinak.