Jaké jsou příznaky syndromu vyhoření?
Lze mu předcházet?
Jak to zvládala sama Lenka?
Eva: Jak může koučink pomoct při syndromu vyhoření?
Lenka: Koučink pomáhá klientům najít vnitřní zdroje a motivaci. Pokud je klient ve fázi nějakého zotavení, kdy už mu na mysl přichází myšlenky na budoucnost, a chtěl by něco jinak, je koučink určitě skvělý. Koučink se dívá do budoucnosti, proto je důležité, aby klient měl alespoň drobnou touhu zvednout se z toho „pomyslného dna“ a udělat jakýkoliv malý krok.
Eva: Co tobě pomohlo a pomáhá?
Lenka: Pomohlo mi uvědomění, že se to opravdu děje. Pochopit, že jediný způsob, jak si pomoci je, že si odpočinu a dám si potřebnou péči, jako je:
- Zajistit si bezpečný prostor a nedělat nic – odejít z prostředí, které mě ruší nebo unavuje, zůstat doma a pustit si oblíbený film, uvařit si oblíbený čaj, dát si teplou sprchu.
- Napojit se na sebe a vnímat, co mi říká moje tělo – jen tak si přemýšlet o tom, co ted cítím, jak se mám a co bych potřebovala.
- Taky mi hodně pomohlo být vděčná za každou malou věc kolem mě – kvalitní vztahy, útulný domov, zdravé jídlo, možnost procházky, vůně zapálené svíčky nebo vonné tyčinky, kterou jsem si přivezla z Mauricijského trhu, atd..
- Dovolit si absolutní odpočinek a to i formou meditace a jemné jógy – k těmto aktivitám jsem se vracela až později.
- Terapie / koučink
Eva: Umíme naslouchat varovným signálům svého těla?
Lenka: Myslím si, že většina z nás to sama od sebe neumí a stále se to učí. Dost lidí se řídí hlavně racionálnem a reguje na vnější podněty – „když mě bolí hlava nebo v krku, asi na mě něco leze, tak si dám prášek, aby to bylo dobrý. “ Ale co když tentokrát je to nějaký signál? Obzvlášť když se problém opakuje. Často je dobré si přiznat, že bychom mohli věnovat více času tomu, že se naučíme se sebou samými komunikovat a chápat tak stejně jako se o to snažíme např. při komunikaci s příbuznými, kolegy, nebo lidmi, kteří na nás mluví cizím jazykem.
Eva: Co byl u tebe takový bod zlomu?
Lenka: Řekla bych, že to byla série uvědomění od minulého roku, kdy jsem si vzala 2 měsíce neplaceného volna v práci a po návratu jsem začala sledovat, že vnímám věci jinak, ale to největší uvědomění nastalo až letos, když jsem změnila práci (stejná pozice, podobné nastaveni firmy) s vidinou, že mě to zase nakopne a naučím se něco nového, ale ukázalo se, že namísto toho jsem se cítila ještě víc vyčerpaná, demotivovaná, což vedlo k mému „vyhoření“, které pravděpodobně začalo už někdy na konci minulého roku, jen jsem to celé nespojila.
Eva: Jaké jsou psychické příznaky SV?
Lenka: Příznaky jsou velmi zrádné, člověk si nejdřív cítí jen tak trochu mimo sebe, vypadá to, že jde o banální únavu, vlastně si i v hlavě říká, že on přece nikdy nevyhoří, ani nechápe, jak se to někomu může takhle stát, to on přeci nedovolí. Může jít o některé z těchto příznaků:
- Zvýšená citlivost – přecitlivělost na kritiku, negativní zpětnou vazbu
- poruchy koncentrace, neschopnost se soustředit, čas běží najednou nějak rychleji
- Pochyby o sobě samém – podceňování se, pochyby o vlastní kompetenci a kvalitě práce, někdy i dalších aktivit v osobním životě
- úzkost – zvýšené napětí, nervozita, obavy, často ani nemusí existovat zjevný důvod
- ztráta motivace – najednou vám práce už nedává smysl, potom se ten pocit může překlenout i do běžných aktivit v osobním životě
- Iritabilita – podrážděnost, častá ztráta trpělivosti k ostatním, ale i sám k sobě
- Deprese – smutek, ztráta zájmu o cokoliv
- Poruchy spánku – nespavost, potíže usnout, buzení během noci
Eva: Jaké jsou fyzické příznaky SV?
Lenka:
- únava až vyčerpání – energie se nevrací, ani po odpočinku
- pocit, že na vás něco leze, ale vlastně nemáte žádné specifické příznaky
- bolesti hlavy
- Svalové napětí a bolesti
- Změna váhy
- Bušení srdce
- Zvýšené pocení
- Snížená imunita – vyšší náchylnost na bakterie a viry
- Potíže se zažíváním
Eva: Jak se projevuje nízké sebevědomí?
Lenka: Přílišnou sebekritikou, pocity úzkosti a frustrace. V důsledku toho člověk často neumí bránit svoje hranice, neumí říci ne a příliš se bojí a vyhýbá jakékoliv konfrontaci. Má tendenci všem vyhovět i na úkor svých vlastních potřeb, příliš se identifikuje skrze hodnocení jiných lidí a přeje si všem se zavděčit.
Eva: Můžeš se s námi podělit o vlastní zkušenost?
Lenka: Začalo to únavou.
Měla jsem pocit, že nic nestíhám, jsem v presu ale výsledky nikde.
Ztrácela jsem se v tom, co je můj úsudek a co ne a prolínalo se to do všech oblastí mého života – práce, sport, přátelé, manželství.
Měla jsem bolesti v krku, které se mi objevovaly už několik měsíců.
Postupně se přidaly bolesti kloubů v kolenech a pocit, že za nic nestojím a selhávám na všech frontách.
Emoce jako pláč, úzkost, zklamání, beznaděj a pocity vnitřního hněvu až agrese sama k sobě, u mě byly na denním pořádku.
Únava a bolesti v krku mě dohnaly k tomu, že jsem kromě práce nedělala přes den už vůbec nic i tak se ten stav stupňoval.
Lékaři mi nejdříve předepisovali léky na různé bakterie a viry, které mi našli v krvi – streptokok, mononukleoza. Stres je totiž spouštěč.
S přibývajícími depresemi přišly na řadu i antidepresiva. To bylo poprvé, kdy jsem si přiznala, že mám deprese a procházím vyhořením. 1 měsíc jsem byla doma s nechutí se potkávat s lidmi, jíst jako dřív, dělat cokoliv jiného než ležet na gauči nebo se potit v posteli.
Po návratu zpět do práce jsem byla o 4 kg lehčí a hned po příchodu na své místo se mi některé příznaky ihned vrátily – bolest v krku, klouby, únava.
Já už věděla, co mi tělo říká a to byl ten bod, kdy jsem věděla, že chci svůj život žít jinak.
Myslím, že díky tomu, že se intenzivně věnuji koučinku a dalšímu seberozvoji, jsem svůj stav dokázala vyhodnotit docela rychle, ale pokud bych měla ve svém stávajícím zaměstnání setrvat, nejspíš by léčba byla o dost delší.
Eva: Co bys doporučila všem v rámci prevence?
Lenka: Dejte si čas a učte se naslouchat svému tělu úplně stejně jako to děláte s těmi, které milujete.
Naše mysl (myšlenky a emoce) nám poskytuje informace, které bychom měli umět ovládat a držet v balancu s naším tělem tím, že se naučíme s naší myslí pracovat, aby ona neovládala nás – potřebné myšlenky zpracovat, nepotřebné nechat jít. Uvědomovat si naše emoce a pocity a klidně si je pojmenovávat nahlas.
Snažte se vnímat svoje tělo – zvědomovat si, jak se cítíte, co byste potřebovali, najít si čas na to být sami se sebou a dát na svoji „intuici“.
Začít můžete jakkoliv – třeba si přečíst zajímavou knihu, která vás svým tématem zaujme, nebo i kratší článek a zapisovat si myšlenky, pocity, na to už dnes existují i mobilní aplikace.
Přistupujte k sobě stejným způsobem, jako byste přistupovali k nejlepšímu příteli, rodině nebo komukoliv, na kom vám opravdu záleží.
Když nevíte jak na to, nebo když se cítíte, že cokoliv s vámi není na první dobrou v pořádku, nebojte se říct si o pomoc. Pokud máte pocit, že se chcete hnout z místa kupředu, určitě doporučuji zvolit koučink.
Malá ochutnávka sebekoučinku: Můžete se sami sebe zeptat na otázku: Co by mi poradil člověk, od kterého si rád nechám poradit? Neptejte se jeho, ale sebe. Jen si představujte, jak je s vámi a říká vám, co dělat.
Eva: Jde tomu předejít?
Lenka: Z mého úhlu pohledu, ano. Pokud člověk opravdu dbá na prevenci ve vztahu k tělu i mysli a svoji duševní hygienu, předejít tomu určitě může.
Ne nadarmo se ale někdy říká, že všechno zlé je k něčemu dobré. Často se člověk nejvíc o sobě naučí ze situací, kdy je třeba vykročit jiným směrem nebo třeba i tím stejným, ale jenom trochu pomaleji. Pokud už se tedy někdo z vás ocitl na pomyslném dnu svých sil – psychicky či fyzicky, má v tuto chvíli obrovskou příležitost udělat si ve svém životě takový pomyslný generální úklid a vykročit novým směrem.
Eva: Co je častým spouštěčem?
Lenka: Jakákoliv aktivita, která je spojená s vysokým výkonem a kde člověk zapomene opečovat sám sebe. Z mé perspektivy nejvíc vyhoření bývá právě z práce, hlavně z náročných korporátních firem, kde je kladený důraz na zvyšování efektivity a výkonu.
Dovedu si ale představit i lidi pracující ve zdravotnictví nebo sociálních službách, nebo lidi, kteří to se sebou vzdali a mají pocit, že jejich život je omezen pouze na „z práce do práce“ a povinnosti. V neposlední řadě to můžou být i matky na rodičovské dovolené, u kterých si troufám říct, že pracují 24/7.
Eva: Je tlak na výkon znakem současné doby? Proč tomu tak je?
Lenka: Myslím si, že současná doba je taková zlomová, protože nám na trh nastoupila nová generace Z, která už není ochotna pracovat v takovém výkonu a obětovat svoje zdraví za vyšší výdělek, atd..
Nicméně neznamená, že se to pořád neděje. Dobrou zprávou ale je, že jsou lidé víc a víc vědomi svých možností a nemají pocit, že jejich zaměstnání je to jediné na světě.
Eva: Jaké jsou tvoje doporučení, jak bojovat s dlouhodobým stresem?
Lenka: Klíčové je uvědomění, že každý člověk je zodpovědný sám za sebe, a pokud chce něco jinak, musí něco udělat jinak. Já bych doporučila pár takových kroků. Zastavit se, uklidnit se a naučit se zvědomovat, co se právě se mnou děje a jaká je realita či případné řešení mé situace. Uklidnění může být třeba jen to, že se člověk několikrát vědomě nadechne, provede nějaké dechové cvičení, krátkou meditaci nebo si zapíše myšlenky do deníku, což pomáhá s takovým úklidem v hlavě a zbavení se myšlenek. Mě například zápisky zachránily v momentě, kdy jsem měla problémy s určením, kde je moje hranice, což mi způsobovalo stres. Své pocity jsem měla hezky napsané černé na bílém. Znáte ten pocit, kdy si říkáte, že ten váš problém vlastně není tak hrozný a že si to celé vymýšlíte? Tak v tu chvíli jsou myšlenkové deníčky geniálním parťákem.
Na základě všech těchto technik, kdy se prostě na chvíli zastavíte a uvědomíte si sami sebe tady a teď, můžete určit, co je vlastně příčinou toho stresu a jaké jsou možnosti jeho řešení – co dělám tak, že s tím spokojený nejsem a co chci začít dělat tak, abych spokojený byl.
Eva: Koho SV nejčastěji postihuje? Co mají tito lidé společného?
Lenka: Myslím si, že nejčastěji by se to mohlo týkat osob, které pracují v náročném prostředí, zaměřeném na vysoký výkon a práci pod tlakem, jejich pracovní doba přesahuje zdravé limity. Řekla bych, že společné by mohli mít to, že se může jednat Vysoce citlivé lidi, kteří tvoří přibližně 15-20% populace (ženy i muži). Je to nějaký odhad, který vychází z výzkumu americké psycholožky Elaine Aron, která koncept VCL poprvé definovala a popsala v 90. letech minulého století. Těmto lidem ( zejména pokud to o sobě netuší), může takto uspěchaný styl života připadat jako velká výzva díky zvýšené empatii, citlivosti pro detail a potřebě reflexe, analýzy do detailu a dalších vjemů, které mohou zapříčinit rychlejší únavu než u lidí s nižší citlivostí. Zároveň na sebe (nebo i firma) často kladou podobné nároky ve snaze zvládat stejnou nálož jako lidé, kteří se unaví mnohem pomaleji. Vyhoření tímto může mít mnohem rychlejší spád. Tady se opět vracím k tomu, že je skvělé, pokud své tělo vnímáme a přijímáme se takoví, jací jsme.
Samozřejmě to nemusí být pravidlo, myslím, že v dnešní době může vyhoření postihnout opravdu kohokoliv kdo má vyšší empatii, nebo je toho na něj v životě prostě moc.
Eva: Je snaha zavděčit se ostatním cestou do pekel?
Lenka: Sama o sobě asi ne, pokud víme, kdy dost. Je tam velmi tenká hranice, protože se může rychle stát, že začneme zanedbávat sami sebe, což je rozhodně cesta do pekel.
Potom totiž nevědomky začneme ztrácet vlastní identitu, může nás ovládnou strach, můžeme si, ač s dobrým úmyslem, vybudovat neupřímné až toxické vztahy, které nám berou energii. Tímto může dojít až celkovému vyčerpání, protože to, že se zavděčíme ostatním, nás vnitřně zahřeje pouze na malou chvíli. Může jít jak o vztahy s blízkými, tak i ty pracovní. Což nás opět vrací k tématu vyhoření. Tady je dobré si uvědomit, že je to opět pouze a jenom naše volba a jen my jsme schopni to změnit.
Myslím, že je vždy dobré si vzpomenout na demonstraci před vzletem letadla, kdy palubní personál nabádá cestující, aby v případě spadnutí kyslíkových masek, nasadili masku nejprve sobě a potom až případně ostatním. Protože pokud nejsme v plné síle my, nemůžeme plně obstarávat ty ostatní.