Eva: Jak naše podvědomé vzorce z dětství ovlivňují náš vztah k jídlu v dospělosti?
Michaela: Jídlo je v podstatě první forma lásky a bezpečí, kterou zažíváme. A velmi záleží na tom, jak k jídlu přistupovali lidé v našem okolí. Co nám o něm říkali, ale i jak k němu sami přistupovali. Protože do cca 7 let věku jsme jako houby, které nasávají informace ze svého okolí a na základě nich, bez ohledu na to, jak prospěšné (nebo i pravdivé) tyto informace a vjemy jsou, si vytváříme představy (vzorce a programy) o světě, o nás samotných a samozřejmě i o jídle a našem stravování.
Pokud nás tedy v dětství učili vždy dojíst talíř, abychom neplýtvaly a byly ty “hodné holčičky“, nebo nám sladkostmi kompenzovali smutek, možná nás i jídlem nevědomky manipulovali (formou odměn), neseme si tyto vzorce dál do dospělosti. Jíme na „hodnou holčičku“, hledáme v čokoládě útěchu nebo se odměňujeme chipsy.
Eva: Jak poznáme, že máme nezdravý vztah k jídlu, i když se na první pohled stravujeme „normálně“?
Michaela: Prvním indikátorem může být, když nás víc než chuť oběda zajímá, kolik má kalorií nebo jaká má “makra”. Když po každém kousku dortu přichází tsunami výčitek. Nebo když se zdravé stravování mění v posedlost: banán už není ovoce, ale „cukrová bomba“, atp. Když rozdělujeme jídlo na povolené a zakázané. Místo abychom si užívali různé události v našem životě (oslavy, dovolené..), řešíme, co tam budeme jíst nebo jestli nás za to někdo nebude soudit a hodnotit, jestli jsme toho náhodou nesnědli moc, nepřibereme, atd.
Jako problematickou vnímám i přehnanou kontrolu jídla a právě počítání kalorií. Je fajn mít představu, zároveň není potřeba mít v hlavě kalkulačku. A samozřejmě pokud máme kompenzační mechanismy spojené s jídlem, např. “Teď jsem si dala večer dezert, tak ráno vynechám snídani/půjdu na hodinu na rotoped..”. Tak trochu se vlastně jídlem odměňujeme nebo trestáme.
Jídlo by mělo být především výživou těla – ne matika a zdroj trápení.
Eva: Jaký je rozdíl mezi emočním hladem a fyzickým hladem? Jak se naučit je rozlišovat?
Michaela: Fyzický hlad přichází postupně, často je spjat s fyzickými projevy (kručení v břiše, pocit prázdnoty..)dá se uspokojit běžným jídlem a po najezení se cítíme dobře. Kdežto emoční hlad je náhlý, často specifický („Teď nutně potřebuju čokoládu/brambůrky!“) a obvykle po jeho uspokojení přichází spíš výčitky. Pro rozlišení může pomoci se zastavit a zeptat se sama sebe: „Mám teď opravdu hlad, nebo mám jen blbý den? Uspokojí tenhle hlad např. kuřecí plátek s brambory a zeleninou? Nebo spíš v jídle hledám útěchu, komfort, lásku?“
Eva: Co jsou nejčastější mýty o zdravém stravování, které mohou vést k nezdravému vztahu k jídlu?
Michaela: Za nejhorší mýtus, který páchá nejvíc škody na křehké psychice nás žen, považuji rozdělování jídla na dobré a špatné (respektive povolené a zakázané), a tím pádem vyřazování někdy i celých skupin potravin.
Samozřejmě, nadměrná konzumace cukru ještě nikdy nikomu neprospěla, to ale ani nadměrná konzumace vody nebo kešu oříšků. Díky této mentalitě je totiž snadné sklouznout k přejídání se “povoleným” jídlem, což v závěru také ke zdraví nevede a paradoxně se můžeme stravovat nezdravě i zdravými potravinami, pokud máme právě “nezdravý” vztah k jídlu.
Vždy je to o celkovém kontextu stravování a především o tom, jestli jídlem řešíme emoce, stres nebo nudu. Ale zákazy a restrikce jídla ke spokojenosti rozhodně nevedou, je důležité znát fakta a jak které jídlo v našem těle funguje, na základě toho si vybírat potraviny, které nám prospívají, ale zároveň se nebát si občas dát i ty, které třeba zas tak prospěšné nejsou. On nám v závěru i ten salát může uškodit, pokud ho jíme s nechutí a odporem.
Z mýtu bych přidala ještě třeba:
„Cukr je jed!“ (x Ale i mrkev má cukr, a tu nikdo nikdy neočerňuje!)
„Musím jíst každé 3 hodiny.“ (x Nejdůležitější je hlavně poslouchat své tělo.)
„Večer se už nejí!“ (x Opět je lepší se řídit vlastním tělem a režimem.)
“Musím jíst jen zeleninu a bílkoviny.” (x Nejdůležitější je brát stravování jako celek, ve kterém i sacharidy (a cukry!) mají své plnohodnotné místo.)
Eva: Jak ovlivňuje stres a naše emoční rozpoložení chuť k jídlu a výběr potravin?
Michaela: Stres je bohužel jeden z největších nepřátel zdraví, štíhlé linie a jídelních plánů (vedle PMS a dovolené! :), především ten dlouhodobý, v tom akutním máme my ženy spíš tendenci nejíst. Když jsme pod tlakem, tělo často touží po rychlé energii = cukry a tuky. Proto v únavě a napětí spíš sáhneme po čokoládě než po okurce.
Roli hrají opět i podvědomé vzorce a programy – jak jsme se v dětství naučily zvládat (nebo naopak potlačovat) emoce a stres. Klíčem je prevence, ne vůle – dostatek spánku, pravidelné jídlo a péče o sebe. A samozřejmě práce s emocemi a stresem, když už přijdou. Ve své praxi klientky vedu k práci s dechem a tělem (somatická cvičení) – v rámci prevence i krize, tak aby když přijde, měly po ruce nejenom jídlo, ale i další mechanismy na zvládání stresu a emocí.
Eva: Jak si vybudovat zdravější vztah k jídlu, pokud máme tendenci jídlem „řešit“ své emoce?
Michaela: Naprosto zásadní je uvědomit si, že jídlo není psycholog, není ani láska a komfort nebo odměna. Mělo by především plnit funkci výživy, a ano, může být příjemnou součástí života a rozhodně se nemusíme navždy vzdávat svého oblíbeného jídla.
Na prvním místě, pokud chceme zlepšit svůj vztah k jídlu, je především poznat sama sebe, svoje vzorce a programy, mechanismy, které nám spouští emoční (nebo jiné) jezení. Pochopit, jakou roli v tom hraje i naše tělo a jeho cykly, kdy máme větší tendence sklouzávat k emočnímu jezení. Najít si svoje proč. Proč vlastně chceme změnu, co nám přinese?
Velmi důležité je se naučit nejprve třeba jen pojmenovat a pozorovat svoje emoce: dát jim prostor a nezahánět je, ať už jídlem, alkoholem nebo “scrollingem” po sociálních sítích. Protože řešení emocí jídlem je jen krátkodobá náplast, stejně jako u ostatních “řešení”, a přináší často víc dalšího trápení než užitku.
Takže se zkusit místo automatického jezení nejdříve zastavit a zeptat se sama sebe: Co teď opravdu potřebuju? A dopřát si to. Dalším krokem je naslouchání tělu a jeho potřeb, dovolit si jíst s radostí – bez výčitek.
Eva: Jak si nastavit vyvážený přístup ke stravování bez přísných diet a pocitu viny?
Michaela: Diety zpravidla nikam nevedou a statistiky uvádějí, že až 95 % jich selhává. Důvod je jednoduše v tom, že diety nemění naše myšlení a emoce, které máme s jídlem spojené, mění pouze naše chování. Jenže! Protože emoce a myšlenky zůstávají stejné, po čase se ke stejnému vrací i chování a dieta (nebo i vyvážený stravovací plán) jde “do kopru”. A my se vracíme ještě frustrovanější k pocitu, že na nás nic nefunguje a nestojíme za nic, když ani ten jídelníček nezvládáme dodržovat. Nejde tady ale ani o pevnou vůli nebo motivaci, ale právě o změnu celku: Jaké mám s jídlem spojené myšlenky, emoce, chování? Je potřeba začít tam. A mít jasně definované svoje proč a vracet se k němu. Protože ani sebelepší a sebevyváženější jídelníček na míru nám není k ničemu, pokud zajídáme smutek nebo si jídlem kompenzujeme nedostatek lásky.
Vyvážený přístup znamená jíst všechno, ale vědomě. Není nutné jíst superfoods, stačí běžné jídlo, které nás těší a vyživuje. Začít se o sebe starat jako o královnu, které bychom rozhodně nenaservírovaly nějaké podřadné nekvalitní jídlo, neodbývaly bychom ji, naopak perfektně vyživovaly a staraly se o ni!
Eva: Jak pracovat s vnitřním kritikem, který nám říká, že nejsme dost dobré nebo že si „něco nemůžeme dovolit“?
Michaela: Na prvním místě si zvědomit, že je to opět jen myšlenka, nějaký konstrukt/program nebo vzorec, který souvisí s tím, co nám (ale i sobě před námi) říkali naši blízcí. Pokud se maminka podceňovala, mluvila o sobě negativně, když se jí něco nepovedlo (klidně i hubnutí), nebo nás tatínek kritizoval, že jsme něco pokazily (nebo jsme byly pomalejší, tlustší, cokoliv) často je to pro nás norma a mluvíme tak i samy k sobě. Hodnotíme samy sebe za výkon a vzhled, místo abychom se oceňovaly takové, jaké jsme. Jen proto, že jsme!
Takže je moc fajn to začít dělat – začít se oceňovat, skvěle funguje třeba právě deník vděčnosti. Každý den najít něco, co se nám povedlo (stačí maličkosti, žádné extra výkony), něco, za co jsme vděčné, třeba i svému vlastnímu tělu. Po malých krůčcích toho kritika tišit, argumentovat s ním nebo ho nechat povídat a jen ho pozorovat, ono ho to jednou bavit přestane! 🙂 A hlavně být laskavá sama k sobě a mít se sebou trpělivost.
Eva: Jaký vliv má společnost, sociální sítě a dietní kultura na naše vnímání těla a sebe sama?
Michaela: Obrovský! Každý, kdo vyrůstal na přelomu tisíciletí jako já, si možná pamatuje palcové titulky z časopisů a bulvárních plátků s hodnocením, jak která zpěvačka nebo herečka hrozně ztloustla, má celulitidu a faldy a jak si to jako může vlastně dovolit?! Možná jako já pamatuje tu dobu, kdy byly modelky tak vychrtlé, že připomínaly africké podvyživené děti, tu dobu, kdy extrémní štíhlost byla naprostý kult.
Teď se sice doba změnila, ale v čem jsme vyrůstaly, to máme uložené v podvědomí a chtě nechtě nás to ovlivňuje, až příliš často se u žen setkávám s přesvědčením, že jen jako štíhlé jsou hodné lásky, milovatelné, od ostatních, ale i sama sebe. Často chtějí zhubnout, protože nenávidí svoje tělo, svůj “odporný špek”, i když objektivně jsou úplně “normální”.
Ze sociálních sítí se na nás hrnou fotky štíhlých sebevědomých žen, které se prezentují tím, jak jsou šťastné a spokojené, jedí všechno, takže se k frustraci z vlastního těla přidává ještě pocit nespravedlnosti, že ta a ta může jíst všechno a neztloustne, má krásnou postavu zadarmo a pocit vlastní nedostatečnosti sílí.
Eva: Jaký je první krok, který může žena udělat, pokud cítí, že její vztah k jídlu není zdravý?
Michaela: Na začátek je důležité si začít všímat svých myšlenek o jídle, klidně si pořídit i malý deníček a zapisovat si jídlo, ale především pocity kolem něj: jak se kolem něj cítí, co se děje v průběhu dne. V jakých situacích má tendenci jíst více nebo se naopak odbývat? Jak se cítí po jídle? Bez souzení, jen s laskavostí. Po pár dnech nebo týdnech si pročíst zápisky a najít, kde je největší kámen úrazu. Uvědomění si problému je velmi zásadní pro jeho řešení.
Ale hlavně! Být k sobě laskavá a na změnu netlačit, spíš si dát pochopení a soucit. “Teď je to takhle, mám ten a ten problém, ale můžu to změnit, krůček po krůčku se můžu dostat ke svobodě v jídle a k naprosté spokojenosti, sama se sebou i svým tělem!”